BLEDÝ MUŽ S VELKOU ČEPICÍ

„Pane, bylo to hrozná noc,“ řekl bledý muž stojící vedle mne. Měl neobyčejně velikou čepici hluboce posazenou pod klenbou obočí. Jeho sotva viditelné oči pod kšiltem bekovky zaprosily.

„Prosím, vyslechněte mě,“ zašeptaly jeho úzké rty. „Povím vám svůj příběh. Nebudu příliš obtěžovat, příští stanici vystupuju. Vy na všechno zapomenete, a já? Já budu mít v duši klid. Nechci se svěřovat někomu, koho znám. Je to příliš osobní.

Všechno se přihodilo začátkem tohoto týdne. Probudím se zpocený, ulepený, v hlavě mi buší tisíce kladívek a nade mnou se vznáší peří. Ano, slyšel jste dobře, peří z rozpáraného polštáře, který mám pod hlavou.

Jak tak těžce dýchám, peří startuje a pak usedá, aby opět startovalo. V ložnici je bílo. Letím jako v horečce do koupelny. Doslova jsem zavyl při pohledu do zrcadla.“

Bledý muž se ke mně důvěrně naklonil co nejblíže, rozhlédl se a tiše zašeptal: „Mám parohy. Ano, parohy. Ostré, špičaté. Rozpáraný polštář a v hlavě zmatek. Pane, byl jsem v šoku. Lítal jsem po bytě. Peří lítalo za mnou. Celý jsem se třásl. Omotal jsem si hlavu froťákem a zavolal taxík. Přijel jsem na pohotovost. Co myslíte, že se stalo? Nic, dočista nic. Doktor mně řekl, abych nechodil do lesa v době odstřelu, páření a shozu. Pak mě podrbal za ušima a opsal si číslo z kartičky pro pojištěnce. Až se žena vrátí z lázní, ta se bude divit,“ řekl bledý muž s velkou čepicí v tramvaji čísla dvacet dva a bez rozloučení vystoupil…

Text a ilustrace © Jaroslav Dodal