FRANTIŠEK DOSTÁL

Maminka Růžena Dostálová to věděla dřív než já, že se narodím, a tak měla s tatínkem čas vymyslet pro mě jméno František. Narodil jsem se 21. července 1938 v Zemské porodnici, v tzv. Červeném domečku, na Karlově, a protože rodiče byli oddáni, nemusela maminka projít za tmy postranním východem, který byl v této porodnici pro svobodné matky zřízen.

Jako žák měšťanky se vedle jmen učitelů pamatuji také na hořící domy po bombardování Prahy v únoru 1945. Po vychození měšťanky v Praze-Vršovicích jsem začal dojíždět do průmyslovky v Masné ulici. Při cestě do školy se dalo tehdy z tramvaje vyskakovat v Celetné anebo před Slovanským domem – krásné časy! Na strojní průmyslovce (1953 až 1957) jsem vedle pobíhání po atletickém oválu poznal rovněž fotochemický proces. Na první fotografické pokusy ale došlo až po dvouleté ošklivé vojně a můj vůbec první obrázek spatřil světlo světa v roce 1964 v Květech, což mě přivedlo k získávání dalších rozumů a k členství ve fotoklubech. Pak se také jeden fotograf nechal slyšet, že by mi nikde nevzali ani jednu fotku na výstavu. Neměl to říkat, protože pak jsem „visel“ na 1500 soutěžních expozicích po celém světě. Z cen, kterých si vážím, je mj. také kamenný džbánek. Předal mi ho světoznámý výborný atlet Emil Zátopek. Jinak jsem pracoval jako konstruktér obráběcích strojů pro Škodovku v Plzni.

Divákovi pohlížejícímu na mé fotografie nic nevnucuji. Fotografie jsou však o nás a o našem pachtění na zemském glóbu. Snažím se jen na lidskou tvář přivolat úsměv. Proběhlo pár desítek mých autorských výstav v tuzemsku i iv cizině. Tiskárny vytiskly několik knih a donedávna ještě české noviny i pár stovek fotografií. Některá muzea u nás a rovněž ve velmi i méně vzdálené cizině na mě také pamatovala ve svých sbírkách. Naposled letos, v roce 2007, nakladatelství Academia ve svých Dějinách českého výtvarného umění 1958–2000 také nezapomnělo na moje fotografování. Nezabývám se tím, co je umění. To je záležitost renomovaných publicistů, a nikoliv samopovolaných žlučovitých kritiků, v jejichž čele u nás stojí Vladimír Remeš, bývalý rozhlasový pracovník. Ten navíc humorné snímky považuje za povrchní záležitost. Moc se mu nelíbila životopisná knížka Fotograf žije dvakrát, kterou je už obtížné objevit. V ní je můj životopis přece jen o něco delší…

Černobílá zastavení

Můj archiv, to jsou tisíce a tisíce fotografií, zásadně černobílých, a vybrat jich pár na ukázku mě velmi stresovalo. Já obvykle řadím fotografie tematicky, aby k tomu, kdo si je prohlíží, hovořily jasnou řečí i bez jakýchkoli popisků. Ale jaké téma teď honem vybrat a vyhledat k němu vhodné snímky? Nevím, kdo budou ti, kteří si mojí první prezentační minigalerií budou listovat. Nakonec okolnosti rozhodly za mne. Má přítelkyně měla v počítači jeden adresář s mými fotografiemi, téma netéma, a tak jsem ji požádal, ať je pošle e-mailem redakci stránek. Nemusel jsem nic vybírat, nemusel jsem nic předávat ke skenování (sám se počítači vyhýbám, ale to bych snad právě tady neměl ani naznačovat). Příště, až se více seznámíme, až budu znát vaše reakce, to určitě udělám jinak a neomezím se jen na jeden pel-mel. Tak tedy první ochutnávka »