EMANUEL HOLÝ

Kdyby to rodiče nechali na mně, tak bych si jako čas svého narození rozhodně nevybral rok 1940. Nedalo se nic dělat. Všichni víme, že do početí děti kecat nemohou.

V roce 1945 jsem dostal první pastelky. To bylo něco! Rodiče mi nestačili podstrkovat papír, a tak oranžové, žluté a modré čáry byly všude.

Nevzpomínám si ale, že by mě za to trestali. Patrně to chápali jako můj projev radosti z vítězství spojeneckých armád nad Hitlerem. Určitě to tak bylo, protože od roku 1948 už mě za to trestali.

Ve škole jsem měl nejraději kreslení a přestávky. Vzhledem k tomu, že matematiku jsem stále považoval za tajnou nauku pro zasvěcené, rodiče mě nechali vyučit písmomalířem. Mé životní směřování tak už bylo jasné.

Za nějaký čas jsem se dostal na střední uměleckou školu. Bylo to jedno z mých nejšťastnějších období. Pouhé dva roky matematiky byly jen varovné zvednutí prstu: „Pozor, tam venku se na ni věří“!

S nadšením jsme se vrhali do kreslení, malování, vášnivě jsme debatovali a zamilovávali se. Pak přišla maturita, loučení, a začínalo jít o život. Dál už nemusím pokračovat, to už všichni známe. Nakonec pouze dodám, že tužkám, perům a barvičkám jsem zůstal věrný. A že při tom mém životním putování mě velice podpíral můj věrný kámoš humor…

Kreslil jsem pro Dikobraz, Mladý svět, Svobodné slovo a mnoho dalších novin a časopisů. Většinou to byly kreslené vtipy, jako třeba ten vpravo, který byl kdysi otištěn v jistém časopise. Nebyl beze slov. Ve svém archivu jsem našel, že text pod ním zněl:

Tak toho jsem se bála nejvíc, že místo „lotosového květu“ mně tu uděláte „řepu“!

Holovinky aneb rýmovačky nad kávou

Teď se bavím ilustrovanými veršovánkami či jak bych své výtvory nazval. Je to zase něco jiného než jen kreslení. Právě tyhle „Holovinky“ jsem vybral pro svou první prezentaci na stránkách PrestIG. Zvu všechny na malou webovou premíéru. Holovinky »