NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ

„Prosím, uvolněte místo! Jdeme si pro výhru,“ řekl malý muž před okénkem na hlavní poště.

Několik ukázněně čekajících postav ve frontě se v rozpacích rozestoupilo. „Prosím pusťte nás dopředu. Nemůžeme čekat, jsme unaveni. Vyčerpáni. Až do samotného rána jsme museli sepisovat, co všechno musíme nakoupit,“ stěžovala si kyprá žena. „To víte, první cena ve Sportce. Kdo ji chytne neví, kde mu hlava stojí!“

Muž vážně pokýval hlavou a dodal: „Vždyť ani nevíme, jestli nám ty prachy z prvního tahu budou stačit. Ani nevíte, jak je ta nejistota nepříjemná.“ To víte, chceme chatu, auto, a to všechno z prvního sloupečku.“

„Z druhého tahu,“ přidala se žena „si pořídíme vilku na klíč. Problém ale je, že si ji každý představujeme jinak. Máme totiž s manželem každý jiný vkus,“ dodala významně.

„Nedohodli jsme se na barvě fasády,“ přiznal malý muž.

„Chce fialovou! Vždyť povídám, že nemá vkus,“ vede si svou žena a silnějším hlasem dodává: „A taky je dost omezenej.“

Lidi ve frontě začala záležitost konečně trochu zajímat.

„No řekněte sami!“ rozkládala povzbuzená žena vehementně. „Minulý týden vyplnil čísla na tiket sám! Nenechal si, tupec, poradit! Přitom vyšly takový lehký čísla, radost hádat, škoda povídat! A taky jo – v prvním tahu nic, ve druhým chytil jediný numero! To, že už ve športce utopil dvanáct korun, mu nezapomenu!“

Zatímco dav zíral a mužík se zmenšoval, přistoupila paní k okénku se slovy: „Teď je řada na mně!“ A štěkla do něj: „Dejte mi jeden tiket Sportky!“

Pak popadla mužíka za křídlo a oba důstojně odkráčeli…

Text a ilustrace © Jaroslav Dodal