ASI NEMÁM ŠANCI

Jsem posedlý četbou inzerátů. Nezajímá mě politika, sport ani kultura. Kupuji noviny jen proto, abych pak hltal rubriku seznámení. Intuice mi říká, že právě tady musím hledat ženu svých snů. Ženu s kyprou náručí, ženu, která mi může darovat pohodu a teplo domova. Třeba bude mít i malého pejska, říkám si v duchu. Chodil bych s ním na procházky, zatímco žena by chodila pracovat. Když by přišla domů, udělala by nám skvělou večeři a můj beztak tlačenkami a salámy zničený žaludek by se dostal do odborné péče. Ani jsem nechtěl věřit svým očím, když jsem v inzertním sloupci četl:

„Žena v nejlepších letech, dobrá kuchařka, hledá pohledného muže, který má rád malé pejsky. Značka: Karolína.“

V odpovědi, k níž jsem přiložil svou patnáct let starou fotografii, jsem byl stručný a věcný: „Budu Vás čekat v 17.00 na refýži tramvaje č.  3.“ Mezi námi – šlo o neděli a o stanici u pražských jatek, nyní tržnice. Aby mě Karolínka (už jsem ji v duchu tak důvěrně oslovoval) poznala, připsal jsem ještě, že budu stát na stanici s velikým černým otevřeným deštníkem v ruce. V případě deště že budu mít deštník zavřený. Připadalo mi to jako ohromně originální a bezpečné poznávací znamení, trapasy totiž nemiluji.

Odpověď přišla obratem, Karolínka souhlasila. Den před schůzkou jsem u zrcadla trénoval postoj, úsměv i manipulaci s parapletem, abych předešel eventuální poruše plátěného monstra. Pak nastal den D a hodina H, a já, plný touhy, jsem se postavil na zastávku elektrické dráhy. Je krásný teplý podvečer, na nebi ani mráček, a najednou je tramvaj tady. Nasazuji nacvičený úsměv seriózního muže v seriózním postavení a rozvírám hbitě černý deštník. Nikdo však nevystoupil. Dveře soupravy se zase zavřely, tramvaj odjela, všude pusto, jen z ničeho nic se mi kolem levé nohy začal motat malý pejsek, urousaný podvraťák.

Musím se přiznat, že v podstatě mám ke všem psům nedůvěru, a vlastně je vůbec nemiluju. Už už jsem si připravoval paraple, abych ho důrazně odehnal, když vtom se mi před očima promítla představa: Karolínka vystupuje z tramvaje, vidí urostlého muže s otevřeným deštníkem a s malým ukázněným, cvičeným psíkem u levé nohy, vrtícím ocáskem vítajícím nadcházející paničku. To bude nádhera!

Nestačil jsem domyslet a už skřípou brzdy další soupravy městské hromadné dopravy. Jako v horečce rozevírám opět deštník, zatahuji břicho, ale ve chvíli, kdy se rozhoduji nasadit nacvičený úsměv seriózního muže v nejlepších letech, mě polil pot a ztuhla tvář. Podvraťák využil mé nepozornosti, vyskočil na mou levou nohu, všemi čtyřmi packami sevřel hubené lýtko jak pomyslnou hárající fenu a začal intenzivně provádět nemravné pohyby. Zdřevěněl jsem. Urousanec rychle oddychoval, tiše vrčel a kopuloval přitom jak pneumatické kladivo, až se mi z toho brada roztřásla a zuby rozcvakaly. Bezmocně, s otevřeným deštníkem nad hlavou, civím za odjíždějící tramvají a hroutím se pod opovržlivým pohledem pohledné baculaté čtyřicátnice, rázující pryč. Roztomilý bílý pudl na červené šňůrce jí sotva stačil.

Karolínko, lásko moje nepoznaná, zaúpěl jsem v duchu, zatímco z mé nohy seskočil čtyřnohý sexuální maniak. Otřepal se, zavrčel na rozloučenou a čile se vydal za kudrnatým bílým zadečkem na červeném vodítku, mizejícím za nejbližším rohem. Odvahu k tomu, abych udělal totéž, jsem v sobě nenašel…

Text a ilustrace © Jaroslav Dodal