DŮKAZ MÍSTO SLIBŮ
aneb Umění nestárnout

Když už jsme se se svou ženou Blankou a partou nestárnoucích výtvarníků (společenství otevřené dalším členům) rozhodli zprovoznit tyto stránky, napadlo mě, že mi mohou posloužit jako osobní blog. Jako šéfredaktor si mohu dokonce dovolit umisťovat upozornění na své články na titulní stránku, a povýšit je tak na úvodníky. Denně asi obměňované nebudou, ale alespoň jednou týdně bych tu své myšlenky prezentovat chtěl.

Tohoto privilegia se rád zřeknu, najde-li se někdo, kdo se zasvěceného a nezaujatého komentování společenského a politického dění významného pro občany, třeba jako souhrn událostí uplynulého týdne (lépe ovšem jako denní sloupek), ujme. Však toho blogu se nevzdám!

Ale vraťme se k nakousnutému tématu o umění nestárnout.

Nedisponuji nejmenšími stopami lékařského nebo psychologického vzdělání, ale jsem hluboce přesvědčen, že člověka duševně nezlomí sebehorší nemoc ani pohled na děsivě rychle rostoucí časovou vzdálenost, která ho dělí od data narození. Na kolena ho dostane pocit, že najednou není pro co (pro koho) žít, že odchodem do důchodu nebo předčasnou ztrátou zaměstnání zanikly vazby na přátele v práci, že je sám, že ho nikdo nepotřebuje, ba spíše že je na obtíž…

Jestliže tyto pocity zastihnou člověka, který nemá žádného koníčka, nevyhledá si nějakou jinou práci, třeba i mizerně placenou, zavře se do svého bytu s depresivními televizními programy, tak má nejbližší psychiatr o dalšího pacienta postaráno, a to v lepším případě, když se takto vyčleněný člověk vůbec rozhodne pomoc vyhledat.

Znám řadu lidí, kteří se nepodívají do novin, jak je rok dlouhý. Nevezmou do ruky zábavnou, natož naučnou knížku. Ti bývají zasaženi nejhůř. Ti šťastnější se upnou na vnoučata. Jen zřídka to však funguje nezištně. Babičky a dědečkové (to dnes bývají lidé hodně mladí; s výjimkou vnoučat by se je tak nikdo neodvážil oslovit) se pomalu, netvrdím že cílevědomým chováním vnoučat, stávají vydíranými oběťmi. Sami a dobrovolně. A pak vnoučata dospějí a buď ze světa prarodičů zmizí hned, nebo po vyčerpání jejich úspor.

Měl jsem švagrovou. Nedostala se ještě do stadia opuštěnosti vnoučaty (třeba by k tomu ani nedošlo), ale žila sama, bez muže. Přesto byla plná života a dobré nálady. Nyní se dostáváme k podstatě věci. Jarča, tak se jmenovala, měla totiž počítač a připojení k internetu. Jak neznala noviny a knihy, tak u Seznamu.cz a bůhví jakých dalších informačních stránek proseděla hodiny. Chatovala s kamarádkami, které nikdy neviděla, tiskla si barevné obrázky na levné inkoustovce, chystala se pořídit si webovou kamerku… Kdyby sloveso okřát mělo tvar „křát“, tak bych řekl, že ona den po dni „křála“.

Konec, žel, už není tak dobrý. Jarču sužovala nevyléčitelná těžká choroba, která ji nakonec přinutila trvale ulehnout. Její optimismus ji ale neopustil do posledních dnů. Ještě v neobyčejně příjemném hospicu, kde nemocným říkají klienti a podle toho se k nim chovají (vyžadovala trvalou odbornou péči, která se bez speciálního lůžka nedala zajistit), si s ošetřujícím lékařem dojednávala internetovou přípojku k posteli a dceu poprosila o prodej svého stolního PC s tiskárnou a o následné pořízení repasovaného notebooku. Tehdy jsem ji viděl naposled – za tři dny zemřela. Za měsíc by jí bylo 57 let…

Myslíte si, že je to smutný konec mého dnešního povídání? Já myslím, že ne. Nemusíte být na smrt nemocní, abyste nemohli „křát“ u internetu. Pro mne je tento příběh, vlastně autentický prožitek, velmi inspirující. Dokonce natolik, že už vím, co o internetu a duševní pohodě, o internetu jako o terapeutickém prostředku k nestárnutí, napíšu příště, přespříště a možná že ještě jednou.

Josef Kroupa