MIKULÁŠSKÁ BESÍDKA 1950

Byl jsem žákem čtvrtého postupného ročníku jednotřídky v mé malé rodné obci poblíž tehdy okresního města Roudnice nad Labem. Obci horlivě vládla parta bývalých povalečů a současných opilců pod laskavým dohledem o něco větších gaunerů na okrese. S cílem oslabit vliv ideově nežádoucí kleroimperialistické postavy svatého Mikuláše se na odpoledne pár dnů před 5. prosincem připravovala – snad už od půlky listopadu – velkolepá besídka. Jaký byl její oficiální název, si už nepamatuji, ale určitě se v něm slovo „Mikuláš“ nevyskytovalo.

Řídící třídní učitel, a vlastně jediný učitel, Krauskopf, přísný pán ze staré školy oslovovaný námi i rodiči pane řídící (říci mu „soudruhu“ se neodvážil ani tajemník MNV), zavilý nepřítel nového pořádku (ale nebylo kým ho nahradit) se skřípěním zubů – za pomoci agilních svazáckých výrostků, pod cenzorským dozorem tajemníka MNV a nějakého režijního plánu z okresu – slepoval dohromady program, jehož obsah ho mílovými kroky přibližoval k infarktu, do jehož smrtící rány mu chybělo už jen pár let.

Vše bylo podřízeno ruskému vzoru. Holčičky cvičily chorovody, další smíšená skupina s lepším hudebním sluchem častušky, připravovaly se scénky z Ruských bylin. Rodiče žáků byli vyzváni k aktivnímu přispění. Tato výzva se zákonitě minula účinkem, neboť obyvatelstvo tvořili typičtí kovozemědělci. To znamenalo pro muže přes den práci ve fabrikách ve městě nebo v sousedních větších vsích, odpoledne a o nedělích otročení na záhumenkách, a sem tam ještě i na větších, několikahektarových polích. Ženy byly v domácnosti, což mělo tu výhodu, že na polích mohly otročit i ve všední dny. To aby se dalo něco vypěstovat a něco podojit, něco vykrmit, zamordovat a sníst. Potraviny byly na příděl, a ten pro celou rodinu nestačil.

Jen jedna osoba projevila neočekávanou iniciativu. Moje teta Anna, sestra mojí mámy. Žila s námi v naší vile – břevnu v oku celé vesnice. Ale táta stavební mistr, hypotéka pomalu až do smrti a dřina do úpadu umožnily někdy v roce 1933 naší rodině takové buržoazní bydlení. Naštěstí s výměrou pod 120 čtverečních metrů, takže nám dům po roce 1948 nemohli znárodnit. Teta byla svobodná, na krku padesátku, trochu neduživá, ale dáma, kterou každý oslovoval slečno. Komunisté na ni působili jako červený hadr na býka.

Tak tahle zapřísáhlá reakcionářka asi týden před besídkou, s výtiskem Rudého práva v ruce, navštívila řídícího učitele Krauskopfa. Když se vrátila, zavolala si mě do svého pokoje, slavnostně ony noviny rozevřela a vyjmula s nich prostřední dvoustranu. Rozprostřela ji přede mnou se slovy: „Na besídce budeš recitovat. Podívej se na tuhle krásnou básničku.“

Ta „básnička“ měla rozlohu celého dvoulistu velkého formátu Rudého práva, s řádky dost nahuštěnými a s písmeny o něco menšími, než měly texty na ostatních stranách, aby se tam vůbec vešla.

Přeletěl jsem očima pár strof, byly to jednoduché a libozvučné rýmy, mělo to děj, docela se mi to líbilo.

„Tak jo,“ souhlasil jsem celkem ochotně, protože to, co se už ve škole na besídku nacvičovalo, mi bylo velmi proti srsti. Byl jsem zařazen ve skupině jakýchsi miniaturních Alexandrovců a tančit něco jako kozáček, když kamarádi považují za velkou legraci vám zezadu podrážet nohy, mě žádnou radostí nenaplňovalo.

Na zapamatování si textů neuvěřitelného rozsahu jsem byl expert, zejména na veršované příběhy. Komiksy – ano, skutečné komiksy v protektorátních a ještě rok dva po válce vycházejících časopisech Punťa – sice bez bublin, ale se čtyřveršími pod každým obrázkem, byly moje hobby; znal jsem je nazpaměť snad všechny.

A pak už konečně přišel očekávaný den. Bylo pošmourné odpoledne začátkem prosince a do naší jediné třídy přišli rodiče v dost reprezentativním počtu, tajemník MNV a několik jeho kumpánů, soudruhů IV. cenové skupiny, a v černém obleku s rudou kravatou soudruh z okresu. Moji rodiče se zúčastnit odmítli, zato teta Anna pyšně přivedla mne, svou časovanou pumu. Sedla si poblíž dveří, na volnou židli vedle ní si vždy sedl pan řídící, režisér a inspicient v jedné osobě, když z chodby přivolal příslušnou skupinu krojovaných protagonistů nebo pokynem vybral dalšího účinkujícího žáka z nás nenamaskovaných, kteří jsme seděli ve třídě.

Katedra na stupínku byla odsunuta k oknu a na ní stála „jolka“, tedy smrček ozdobený skleněnými koulemi a s kartonovou rudou hvězdou na špičce. Pod katedrou a pod smrčkem klimbal na židli děda Mráz s mohutným vatovým bílým plnovousem, před sebou nůši s různobarevnými krabicemi. Tohle zvrácené spojení pseudomikulášské nadílky s Vánocemi považovali asi soudruzi za důležitý krok v odbourávání českých prosincových tradic, tak nehodných nového uvědomělého občana naší lidově demokratické republiky.

Program začal… Promluvil soudruh z okresu. Nikoho nezaujal, nikdo jeho frázím nerozuměl, po závěrečném „Ať žijí (komunistické strany ČSR, SSSR, Lenin, Stalin, Sovětský svaz, nerozborné přátelství, věčné časy a nikdy jinak)“ zazněl vlažný potlesk jako povinné liturgické amen. Potom se pokusil promluvit alkoholem posilněný tajemník MNV, ale po několika nesouvislých větách mávnul rukou směrem k panu řídícímu, ať začneme.

Řídící učitel Krauskof povolal z chodby minialexandrovce, kteří na stupínku na hudbu z gramofonu předvedli něco mezi tancem lidojedů a čtverylkou. Když šelaková deska dohrála, byla horda poslána do zadních lavic. Nastoupila něžná Ilonka (moje tajná láska) a protrpěla se verši S. K. Neumanna „… Zahání nevěru, úzkost a ston / Lenin-maják, Lenin-zvon…“

Následovalo vyhnání minialexandrovců ze třídy, protože se vzadu prali a hlučeli.

Pro další bod programu – živý obraz z Ruských bylin – byla z chodby povolána inteligentnější nalíčená skupina. Snažili se reagovat na text předčítaný nejschopnějším z nich, ale bylo to obtížné. Pamatuji se jen, o čem to bylo, závěrečný text obrazu jsem si našel, až když jsem tyto vzpomínky na besídku sepisoval:

„… I uchopil Ilja nožisko kinžálisko a hodil jím po Tataru pohanském a nožisko kinžálisko Tatařína naskrze proklálo. A starý kozák Ilja Muromec chopil Idolišče za nohy a jal jím nad hlavou točiti. Seběhl s ním přes široký dvůr a bije Idoliščem do Tatarův hlava nehlava, až je pobil do jednoho a očistil tak Stolný Kyjev od pohanův.“

Přes očividné nedostatky v technickém provedení sklidili bohatýr i pohani uznalé ovace.

I byli protagonisté usazeni do zadních lavic, a protože nehlučeli ani se neprali, mohli tam setrvat. Dodatečně se jim omlouvám.

To vše zatím mělo rychlý spád, venku bylo ještě světlo, z besídky uplynula slabá půlhodinka. Na řadě jsem byl nyní já. Pan řídící uvedl název a autora básně a mne jako přednášejícího, já jsem zatím důstojně došel na stupínek, uklonil se, a než jsem spustil, pohlédl jsem ještě na tetu Annu. Naznačila mi posunkem to, co mi vtloukala do hlavy, když můj přednes pilovala: „Recituj rozvážně a pomalu, Rusové taky hovoří vláčně, tak nikam nespěchej, ať si všichni vychutnají každé slovo…“

Děkujte Bohu, že si dnes pamatuji už jen fragmenty toho veledíla, i když na druhé straně slyšet ho celé musel být nezapomenutelný zážitek:

Žil vám v Rusku starý děděk / vous až na zem, Bůh mi svědek. / A s ním žila stará babka, sušinka už, věchet , krapka. / Co dál o nich pověděti? / Jedenáct že měli dětí, / jedenáct že měli synů, / studovali medicínu: / Péťka, Féďka, Adrej, Sergej, / Míša, Gríša, Jegor, Sidor, / Malý Páša, Velký Sáša / a nejmladší Nikoláša. / Všichni byli doktoři. / Kdo snad tomu nevěří, / může zajet do Kazaně, / může se tam zeptat na ně. / Vždyť v Kazani studovali, / na doktory promovali: / Péťka, Féďka, Adrej, Sergej, / Míša, Gríša, Jegor, Sidor, / Malý Páša, Velký Sáša / a nejmladší Nikoláša.

Autor byl důkladný. Pokračoval tím, že prozradil podrobně, kde každý jeden z té doktorské jedenáctky žil a jakou měl specializaci. Ovšem jednoho po druhém. Jen naznačím:

Péťka žil v Rostově, / Féďka v Charkově… / … a nejmladší Nikoláša až v Simferopolu. / Péťka byl kardiolog, / Féďka laryngolog… / … a nejmladší Nikoláša stomatolog.

Venku se setmělo, zrak posluchačů v sále pohasínal též. Jen dva páry očí svítily jako štastné majáčky: pana řídícího a tety Anny.

Básník se v eposu vrátil zpět do chaloupky dědka a babky. Tam začínalo být poněkud ouvej. Babka nám oruchavěla a dědek se snažil léčit ji po svém:

… Nechceš rozpečená jabka? / Nechci dědku, řekla babka. / Meducínu, stačí kapka. / Nechci dědku, řekla babka…

Ovšem takhle odbyté to nebylo, pokusy vyléčit babku zabraly hezkých pár strof

Jisté zlepšení zdravotního stavu babky nastávalo vždy s příchodem listonoše s dopisy od synů:

… A měli jste vidět dědka, / jak on zrovna omlád hnedka / a jak do stehen se plác, / když se posel zjevil v síni, / od doktorů medicíny / přines psaní jedenáct. / Slavnostní to byla chvíle, / dědek nasadil si brýle, / vedle babka, suchá, malá / pozvedla si sukně šos, / aby sobě utírala / chvilku oči, chvilku nos. / Tak co píše ten náš Péťka? / zeptala se babka dědka…

Samozřejmě se babka zeptala a nechala si přečíst, co píší i Féďka, Andrej, Sergej, Míša, Gríša, Jegor, Sidor, Malý Páša, Velký Sáša a nejmladší Nikoláša.

Tajemník MNV už chrápal nahlas s občasnými přestávkami po šťouchancích soudruha z okresu. Mnozí rodičové usnuli také, byli však i tací, kteří se potichu vykrádali ze třídy, takže auditorium trochu prořídlo. Já zatím slovy básníka – opět v působištích synů-doktorů – velebil úspěchy sovětského zdravotnictví („Kde dřel včera mužik v znoji, / dneska klinika už stojí.“). Ale i při budování socialismu synové nezapomněli na své stařečky, a když se (postupně, samozřejmě, nejdříve Péťka a až nakonec nejmladší Nikoláša) dozvěděli, že s babkou je zle, rozhodli se všichni k daleké cestě do rodné vísky. Protože básník celkem oprávněně předpokládal, že čtenář nebo posluchač už mohl zapomenout, kde že to synové žili a pracovali, tak to zopakoval:

Péťka přijel z Rostova, / Féďka z Charkova… / a nejmladší Nikoláša ze Simferopolu.

Konečně usnul i soudruh z okresu. Děda Mráz spal už při zahájení, teď se ale trochu svezl ze židle a povážlivě nakloněn balancoval na její hraně, stejně jako odlepená půlka plnovousu na jeho bradě.

Dílo však už spělo k vyvrcholení. Synové přijeli (nějakým zázrakem všichni najednou), vtrhli s dary do chaloupky, ale babku uzdravila pouhá přítomnost milovaných synů, vyskočila z postele a všichni společně křepčili. Dárky zůstaly nepovšimnuty, báseň skončila…

Začali tleskat jen dva lidé: řídící učitel Krauskopf a teta Anna. Tleskali dlouho a mocně, až se začali budit všichni, kteří zbyli. Zmateně se rozhlíželi kolem, až proces procitání vyústil v rychlé opuštění třídy po pohledu na hodiny nad tabulí. Nejagilněji se projevily procitnuvší děti z kolonie pomocných dělníků. Na rozdíl od darů v básni je krabice v nůši dědy Mráze zaujaly natolik, že se po nich vrhly a v mžiku s nimi zmizely v temné chodbě.

Soudruh z okresu a hodně vystřízlivělý tajemník MNV by mě, pana řídícího i tetu Annu, možná v jiném pořadí, nejraději zamordovali, ale obsah básně byl natolik ideově závažný a angažovaný, že jim nezbylo, než nám nenávistně poděkovat.

Když tak dnes po letech na tuto příhodu vzpomínám, nemohu se ubránit dojmu, že jsem se tehdy v mé rodné vísce, v útlém věku, s přispěním dvou kovaných reakcionářů, aktivně zapojil do třetího odboje. Žel ani to mi, stejně jako geniální paměť, nevydrželo.